Kdysi na našem území žili lidé, kteří viděli svět svýma pradávnýma očima. Bylo pro ně důležité mít čistou vodu, úrodnou půdu, svobodný vzduch a teplo slunce a ohně. Své poděkování Zemi neboli své platby dávali na jiná místa než my dnes. Nosili je do posvátných hájů. Tam byly jejich svatyně, kde promlouvali s přírodou jako se svou matkou a s bohem jako se svým otcem. Takovým místem mohl být háj u pramene Kamenice.
Děti i dospělí potřebují čas od času vstoupit do světa fantazie a posbírat ty kousky sebe, které oživují lidské nitro a navrací světu barvy a vůně. S přáteli a dobrovolníky nadačního fondu Mosty Puentes se podařilo vyčistit pramen, který byl pohřbený pod starou skládkou. Spolu s pramenem se zrodil příběh Kamenice, psaný formou současné pohádky. Je jakýmsi přemostěním k Mýtu o matce vod a ptáků, ze kterého pramení spojení člověka a vody jako zdroje života. Mýtus je na světě a teď si hledá svou cestu mezi lidi. Obracíme se na vás, abyste nám darem, dobrou myšlenkou či sdílením pomohli otevřít tuto cestu k namluvení Mýtu k poslechu a jeho vydání, aby byl i ke čtení. Pokud to cítíte taky a chcete si ho poslechnout nebo přečíst, podpořte nás.
ukázka
„Poslouchej mě dobře,“ řekl kůň. „Vydáš-li se teď se mnou na cestu, bude to už napořád. Už nebudou oddělené světy. Tam, kam se vydáme, není čas, jak ho znáte vy lidi. Není tam budoucnost, minulost ani přítomnost. Když tam se mnou vstoupíš, poznáš svůj sen.“
To je to, co holčička chtěla.
Kolem ní létali motýli, voněly chrpy a kohoutci, byl slyšet hukot včel a zpěv ptáků. Kůň zaržál a holčička slyšela uvnitř sebe jeho otázku: Půjdeš se mnou za svým snem?
Chtěla, ale bála se.
„Když máš strach, nemůžeš vstoupit do lesa. Zůstaň na louce tak dlouho, dokud svůj strach neuvidíš.Tak čeho se bojíš?“
„Bojím se, že když vstoupím do svého snu, už se nikdy nebudu chtít vrátit.“
„Čeho se bojíš ještě?“
„Mám strach, když se v noci probudím sama. Bojím se, že mě ten, kterého ještě neznám, nepozná a bude si o mně myslet, že jsem někdo jiný. Mám strach z toho, že se schovám, uteču a neukážu se mu, protože kdyby mě viděl, poznal by, že ho mám ráda.“
„Teď jsi mi řekla, čeho se bojíš.“
Holčička se zasnila a otevřela se jí cesta k lesu. Ve snu se po ní vydala a v každém stéblu trávy k ní promlouval jeden z duchů tohoto světa.
Příběh je jako přadeno, které ožívá v současnosti. Jeho vyprávěním se předává život dál. Je to jako nit života, kterou si podáváme napříč generacemi. I když se třeba někde přetrhla, můžeme navázat a vyprávěním pokračuje dál. A tak žena, která devět let propojovala světy, sepsala dávný domorodý mýtus a vetkala ho do živého příběhu jednoho znovuobjeveného pramene na Moravě.
„… jednou si mě nechal zavolat Mamo kmene Kogi. To je ten, který v sobě nese živou linii duchovního dědictví matky země. Řekl mi jen: Máš novou práci. Pak jsem s domorodými ženami mluvila o matce vod. O tom, kde se vody rodí, a taky o tom, že miluju ptáky.“ Monika Michaelová
Líbí se vám tento kousek čtení?
- můžete podpořit jeho psaní, editace a vše, co ke zrodu nového příběhu patří jednorázovým nebo pravidelným finančním darem na účet NF 2801403810/2010
- napište nám na nadacnifond@mosty-puentes.cz a pošleme vám pozvánku na autorská čtení
