Když přijíždějí rodiny s dětmi, zažíváme velmi rychle dynamiku společenství. Společná práce a prostor nás vlastně spojí. Dospělí i děti pozorují, objevují a napodobují. Děti si vytváří jakýsi paralelní svět. Chvíli se opičí, pak si dělají něco úplně svého a nakonec se zase připojí k nám. Děti i dospělí opravdu mohou vycházet ze svého vnitřního pocitu: A teď do toho vstoupím a budeme všichni dohromady. A pak zase vystoupí a krouží kolem a vlastně hledají nějaká svoje místa, ve kterých je jim dobře.

Vidí, jak pracujeme se zemí, jak se učíme zemi naslouchat a porozumět jí. Vnímají,  jak se uvolňujeme, abychom méně přemýšleli a více cítili. Vidí, že bereme do rukou kosu a rýč a motyčku. Jak sbíráme byliny a vaříme na ohni. Společně si vyprávíme příběhy a vznikají nové, ty naše, prožité. To vše do nás sází semínko, které otevírá most k tomu být autentický. Je to něco, co se do člověka otiskne. Když děti vidí svoje rodiče takhle být a pracovat a cítí jejich přátelství s dalšími lidmi, začnou přijímat ten obraz do svého světa.