Menu
„ … a tuhle nosí muži. Jmenuje se gamakala.“ Říká Mamo, kněží kmene Kogi, a ukazuje na bílou tašku.
„Kolik tašek ušiju a pro koho budou?” ptám se.
„Ujasni si, co ty sama chceš, štěstí jinak nenajdeš,“ říká Saha, dcera měsíce.
SETKÁNÍ SE TKANÍM NA FESTIVALU RODOKRUG
Je možné někde tady na Zemi jednoduše a spokojeně žít? Kdo jsou lidé mého druhu? S těmito otázkami v roce 2010 začalo putování Moniky Michaelové s domorodci kmene Kogi. Od té doby jsem na cestě s nimi všude a pořád. Oni žijí v severní Kolumbii, v horách Sierra Nevada. Říkají, že je to srdce světa a ví, co tím myslí. My žijeme v srdci Evropy. Víme, co to znamená, když to někdy vyslovíme?
Ženy kmene Kogi tkají tašky z přírodních vláken. Všívají do nich sen světa a přešívají to, co už neslouží životu. Několik jich posílají nám. Mám pocit, že se dotýkám těl lidí, pro které jsou, když je beru do ruky.
Lidi se naučili myslet pouze jedním způsobem, a tak nemá cenu vysvětlovat, co děláme. Místo toho šijeme tašky. Je to umění domorodých žen. Těm, do kterých vplétají sen světa, říkají Gama. A pak jsou takové, které znamenají cestu, ty se jmenují Sugamé. Když člověk udělá nebo řekne něco, co naruší rovnováhu, vezme domorodá žena šití a vpřede svoje vědění do tašky.
………..
Tkaní je základ duchovní práce žen kmene Kogi. Učí se ji i muži. K tomu, abychom mohli alespoň na chvíli na festivalu proniknout do tohoto umění spřádání snu světa, potřebujme přízi z přírodního materiálu (např. len, konopí, kopřiva, bavlna, vlna), jehlu s velkým uchem anebo háček na háčkování. Na setkání nás čeká vyprávění, prostor pro otázky a odpovědi, klid, ticho a všechno, co se z ticha narodí.
Těším se na lidi svého druhu a přeji ať se dílo daří.
[maxbutton id=“3″ url=“https://www.rodokrug.com/“ ]